(Teplické) soutěže jako přehlídky celoevropských trendů

Kvalita, soustředěná v soutěžích měla blahodárné účinky na celé město. Místní architekti se díky styku s evropskou elitou udržovali v kondici, protože pokud chtěli v takto nabitých soutěžích obstát, museli sledovat, jak tvoří jejich slavnější protějšci a reagovat na to vlastní invencí. Vyhlašování soutěží a následné výstavy projektů byly vždy společenskou událostí, díky které se celé město mohlo seznámit s kvalitní architekturou různé provenience a diskutovat o vývoji města.
Boom soutěží na sklonku Rakouska-Uherska
Proč ale spadá největší boom soutěží ve městě právě do počátku 20. století? Důvody jsou nasnadě. Je to jev, který můžeme vysledovat v celých tehdejších Sudetech, bylo standardem, že na velké zakázky se vyhlašovala soutěž, kupříkladu v Ústí n.L. proběhla tou dobou velká soutěž na městské divadlo, v Liberci na radnici a muzeum... Pokud nechtěli Tepličané ztratit tvář a udržet prestiž v konkurenci ostatních měst, museli k soutěžím sáhnout také. Dalším důvodem je to, že v této době se definitivně ustanovily mezinárodně akceptovaná pravidla pro architektonické soutěže, které jen s menšími odchylkami platí dodnes. Než se tedy budeme zabývat přehledem architektonických soutěží, pojďme si říct něco o jejích moderních pravidlech.
Architektonická soutěž, na rozdíl od výběrového řízení, hledá nejlepší architektonický návrh (nikoli cenovou nabídku) na dané zadání. Komise musí být složena jak ze zástupců investora, tak z nezávislých architektů a odborníků z jiného místa, tudíž bez napojení na lokální struktury. Předem musí být známo jak složení komise, tak počet udělených cen a vypsaných honorářů. Tyto údaje zpravidla předem určují úroveň soutěže. Čím vyšší honorář a čím věhlasnější jména v porotě, tím spíše se také zúčastní architekti světového jména. Povinností soutěžících je dodat hotové architektonické návrhy (dnes bychom řekli „ve fázi studie“) s předepsanými náležitostmi, zpravidla perspektivní skicou, situací, půdorysy, řezy a pohledy na fasády. Na správnost soutěže dohlíží celostátní Spolek architektů a inženýrů (dnes „komora“). Soutěže byly zásadně anonymní, projekty se místo podpisů označovaly heslem – mottem.
Popelka a Město budoucnosti - motto a jeho význam
Znění motta bylo zcela na vůli architektů, byl to vlastně manifest celého projektu. Nejvýraznější ukázkou takového přístupu je motto vítězného návrhu v soutěži na reálnou školu, dnešní gymnázium - „Německé mládeži v německém městě německý dům“ či obdobné motto „Německá vlast“ v soutěži na budovu spořitelny. V soutěži na lázeňský dům do Šanova naopak převládala motta spíše z mýtické či fantazijní sféry - „Avalon“, „Quisisana“ či „Aquae Matticae“. Hesla mohla ale vyjadřovat i náboženské přesvědčení - „Pevným hradem je náš Bůh“, názor na svět - „Město budoucnosti“, lásku k pohádkám - „Popelka“, nebo lásku k domovině - „V uhelné pánvi“.

Nejzajímavější soutěže v Teplicích a projekty z nich vzešlé

Reálka
Tedy k jádru tématu – teplickým soutěžím samotným. Ty nejnbaitější v tomto období byly dvě. První v roce 1902 na Reálnou školu, dnešní gymnázium. Tuto soutěž doslova opanovali „cizí“ architekti. Vyhrál projekt s německou tváří a mottem „Německé mládeži v německém městě německý dům“ od architekta Wenzela Bürgera ze Saské Kamenice. Zbytek „bedny“ opanovali Vídeňané, Rudolf Sowa s Arthurem Streitem a Oskar Unger. Zakoupeny byly ještě dva další projekty původem z Vídně a pouze jediný z Teplic, projekt „Eine Idee“ od Franze Kästnera. Obrazně řečeno, Vídeň porazila ostatní poměrem 4:2. Do soutěže dorazilo celkem 55 projektů, první cena činila 1500 rakouských korun, hvězdou poroty byl profesor vídeňské technické školy Karl König.
Lázeňský dům a koncertní sál v Šanově
7.7.1905 byl termín, do kdy se měly odevzdat projekty do soutěže na šanovské lázně. Tato soutěž byla na teplické poměry snad ve všem rekordní. 120 soutěžících přilákal honorář 4 000 rak. korun (pro srovnání – bochník chleba stál 12 rak. haléřů). Snad vzhledem ke kvalitě zaslaných projektů byly nakonec uděleny hlavní ceny dvě. Jedna pro projekt „Avalon“ Vídeňana Marcela Kammerera, druhá pro „Městský erb“, který byl dílem spolupráce Postupimského architekta Edmunda Arnima s teplickým stavitelem Gustavem Jirschem. Monumentální Avalon v secesním duchu sice sklidil v dobovém tisku daleko větší uznání než pseudobarokní Městský erb, dočkal se dokonce barevného (!) přetisku ve vídeňském časopise Der Architekt, nicméně městská rada se nakonec pragmaticky rozhodla postavit postupimsko-teplický projekt, protože byl výrazně levnější. A výstupem tohoto projektu jsou dnešní Kamenné lázně...
Trnovanská měšťanka
Trnovany v době svého rozmachu také využily možnost uspořádat na velkou zakázku soutěž, konkrétně na chlapeckou a dívčí měšťanskou školu. Tuto vyhrál Friedrich Kick, pražský německý architekt s kultivovanou secesní architekturou. Přesto nebyla nakonec škola podle jeho návrhu realizována. Snad mu byla útěchou kromě pěkného honoráře 800 K i nedaleká realizace daleko zajímavější - radnice v Bílině.
Soutěže jdou mezi lidi
Úspěch těchto velkých soutěží popíchl řadu radnic v okolí i soukromé podniky, aby vyhlašovali vlastní menší soutěže a s těmi se tak roztrhl pytel. Další soutěže např. vypsali: První německý tělocvičný spolek, Teplická spořitelna, Evangelická obec, radnice v Duchcově, Trnovanech atd.
Soutěže však měly i své stinné stránky. Díky rakousko-uherské legislativě bylo možné výběr soutěžících všelijak omezit. Všechny soutěže (kromě té na evangelickou školu) byly tak určeny pouze pro architekty německé národnosti. Pro úplnost ale nutno podotknout, že této možnosti využíval např. i český spolek Sokol, který stejně tak omezoval zakázky na architekty „slovanské národnosti“. Spolek architektů a inženýrů často vyčítal soutěžím, že honoráře jsou příliš nízké, nebo že jsou podmínky soutěže nefér, architekti jsou zbavováni autorských práv apod. Možná největší stinnou stránkou ale je to, že ve výsledku se zhruba polovina staveb podle vítězných návrhů vůbec nepostavila.
Konec tradice?
Popisovaný boom skončil první světovou válkou, ani tak se ale soutěže v Teplicích úplně nezastavily. Ve zmírněném množství pokračovaly přes období 1. republiky a významnou úlohu hrály i v přestavbách centra v době socialismu. K úplnému zastavení tradice došlo až po sametové revoluci...